MINI-PŘÍBĚHY O EMOCÍCH

9.2. 2016

SELHÁNÍ

Selhání je vlastně strach. Je to pocit existencionálního ohrožení. Při strachu, že selžete, vám vyjede tepovka a zrychlí se vám dech.

Co když se naplní ta nejčernější obava a vy to skutečně nezvládnete? Buch, buch. Buch buch.

Bude mě mít ještě někdo rád?

Je to jako když má malé dítě strach, že nebude mít na vysvědčení samé jedničky a rodiče jej kvůli tomu nevezmou do vytouženého cirkusu.

Je to, jako když odjíždí poslední loď z Titaniku a vy víte, že už pro vás není místo.

A pak se to stane! Selžete!!!

Na plné čáře prohrajete vlastní závod formule jedna.  Z jedničky se stáváte odpadlíkem.

Tělem Vám projede kýbl červené tekutiny, na chvíli přestáváte slyšet okolí. Musíte si to prostě přiznat. Už není prostor lhát si do kapsy: „Nezvládla jsem to.“

Pak se rozhlédnete kolem. Uvědomíte si, že stále dýcháte, že okolní svět nepřestal existovat, že vás nevcucla žádná černá díra Neznáma jen proto, že jste nebyli „dost dobří“.

Tam, kde bylo břicho stažené strachem  náhle začne protékat cosi šumějícího. Lehce to bublá a hřeje.

Cože? Smích? Kde ten se tu vzal?

SMĚJETE SE! A tohle je všechno? To je to nejhorší, co se mohlo stát? Že jsem pod kopcem Selhání našla pramen Svobody a Uvolnění?

NÁDHERA!

14.8.

VZTEK

Z rukou se stanou dvě paličky, které intenzivně bubnují do opěrátka křesla – KONEČNĚ TO BOUCHLO!
Ta výbušnina ve vás, kterou jste si doposud nedovolili zapálit. Nedovolili jste si škrtnou sikrou, protože ta „hodná holčička“ věřila, že se sirkama si jen tak hrát nebude. Nevšimla si ale, že když se nenaučí zapalovat oheň sobě, ublíží si daleko víc.

Když se emoce rozkřičí nahlas a nadává jako rajče! Do červena! Přestává vnímat okolí, cítí jen tan oheň, který se rozpaluje kdesi v hrudi. Po zádech stékají dvě slzy potu.  Dlouho nevypovězená slova padají jako cihly z úst a vevnitř se boří staré přesvědčení: „Když se naštvu, druzí mě přestanou mít rádi.“

Konec přetvářce „ne nic se nestalo“, když vevnitř sálá sopka.  
Stop říkání „to nevadí“, když ta sopka vybuchuje.          
Ne úsměvům, které zakrývají vnitřní hněv!

BOUCHLO TO! A slova lítala jako blesky – a pak?

Přišly slzy smíchu!          
Vztek je motor, je to naše vnitřní síla. Pokud zamrzne od strachu, nemůžeme žít naplno. Být úplní.
Přetvařujeme se a hladíme ho po ostnatých zádech v mylném domnění, že ho zkrotíme.         
Výsledkem je naše zkrvavené nitro, kterému začíná být všechno jedno.

BENG – ZAŘVI SI!            STOJÍ TO ZA TO!!!           

8.8.2015

ÚNAVA

Existují různé druhy únavy. Nemohoucnost fyzická, pramenící z oslabení těla, nebo ta, která se dostavuje po fyzické aktivitě. Vyčerpání psychické, způsobené tím, když vaše mozkové závity jedou celý den na plné obrátky a nenajdou spočinutí. Obě dvě únavy nežijí odděleně, ale usilovně se doplňují. Přidejme k tomu ještě únavu zastírající – to je ta mrška, která vám bere energii. Háže vás do „šedé zóny“, kde je vše jen fajn. Vše je jen ok. Není tam radost, ani smutek, ani vztek. Jen šedé fajn s lehkými nádechy apatie. Takováto únava dokáže jako zmije obmotat vaše orgány! Přepere váš vztek, který si nedovolíte prožít a jako termit si začne ukusovat z vašeho žlučníku. Cítíte se slabí, unavení a nemohoucní. Únava má mnoho podob a je potřeba k sobě být upřímný a na rovinu si říct, jestli je potřeba se jen vyspat nebo jít do sebe!

13.2.2015

STRACH

Strach vzniká v mysli, když nejsme vědomí. Nabaluje se jako sníh, ze které vzniká koule na sněhuláka. První je malinkatá, ale postupně může nabýt rozměrů, se kterými už nejste schopni hýbat – tehdy vás strach ochromí a zastaví na místě. Jste zasekaní. Radost a štěstí vás posouvá. Vztek dynamizuje k akci. Strach paralyzuje.

Vychází z plazího mozku: vidím hada – ucuknu! Zcela automaticky, aniž bych to byla schopná ovládat, přesto, že ne všichni hadi jsou jedovatí. Je to podvědomá studna strachu, kde se bez našeho utopí jakékoliv obrazy či představy, které by neobsahovaly strach.

Je potřeba se tou studnou nechat stáhnout až na samotné dno. Postavit se tomu strachu, vystavit mu každou buňku a nechat, aby se celé tělo rozklepalo. Aby tváře zbělely. Nechat se ochromit strachem, těmi nejčernějšími představami. Nenaplněnými touhami. Nesplněnými čekáváními.

Víte, co se děje s tělem, když je mu zima? Rozklepe se! A pak se rozlévá teplo.

Stejně tak, když dovolíte Vašemu tělu odžít si strach, přichází hřejivý pocit úlevy. Klid, který je nepopsatelně obrovský. Širší než Sahara. Nemá limity, nemá mezí. Je všude kolem vás i ve vás.

A vy najednou cítíte, jak absurdní byla ta myšlenka naplněná strachem…

VINA

Je jako osten. Trn, který cítíte kdesi kolem pupku a jehož jed s šíří všemi tepnami vašeho těla. Zaplavuje každou situaci. I ta sebemenší aktivita pulzuje vinou a vaším pocitem, že jste něco neudělali dost dobře, správně, že jste zase selhali.

Je tady jediná možnost! Abyste zase byli schopní cítit vůni růže, je potřeba otrhat její trny. Reflektovat to chování, které ve vás tento bodavý pocit vyvolává a říct si: „Proč tady je?“

A potom o něj začít pečovat. A malými kroky začít pěstovat novou růži, nové chování. Takové, které bude vonět ne zavánět vlastní leností a nedůsledností.

 

PROČ MI CESTA DÁVÁ SMYSL

„To musí být náročné“ slýchávám často od svých klientek.

„Jak to zvládáš se školou?“

„Odpočíváš?“

Sedím v knihovně a do hlavy mi vjíždějí obrazy posledního Procesu a mi znovu dochází, co pro mě tato metoda znamená.

Je to jako když otevřete dětskou truhličku plnou hraček, které jsou nádherně barevné, září. Cítíte nepopsatelný pocit štěstí. Takový ten jako den po štědrém  dni, kdy máte celé dva dny na to, abyste se mohli mazlit a objevovat nové hračky. Skládat autodráhy, česat panenky, lepit, stříhat a barvit.

Sedím se zavřenýma očima a pozoruju nádech a výdech – a vydávám se do krajiny vlastních pocitů. Smutek střídá radost. Po zhupu úzkosti přichází hluboký smích.

Ten dospělácký svět nechávám za zavřenými víčky, aniž bych o tom přemýšlela.

Mám sice možná zavřené oči, ale otevírá se mi země Alenky v říši divů. Jak to jen popsat…

Je tam duha, je tam vodopád kreativity. Ale to není taková ta kreativita, o které Vám každý říká, že ji máte – vy ji skutečně bytostně cítíte, jak se vám svíjí v těle jako had. Lechtává vás v břiše i na líčku.

Uáááá – to je vám paráda.

Někdo hraje počítačové hry a já při každém procesu objevuju ten sci-fiction svět uvnitř mě samotné.

Někdo potřebuje sklenku vína, aby se uvolnil – mě stačí vypít do dna pohár strachu – pocit klidu pak není jen chvilkový.

Kafe v kombinaci s cukrem v těle divy – euforie při tom vznikající se se nevyrovná TÉ EUFORII, kterou cítím, když ode mne odcházíte a já cítím a VÍM, že jste prožili něco z toho, co jsem popsala zde výše.

„Cestování“ s Vámi mě nabíjí – dává mi směr. Dává mi sílu nořit se do vědeckých textů i přesto, že mám pocit, že tam někde to tělo už stejně dávno ví vše, co potřebuje vědět.

Vaše důvěra mi dává vizi: propojovat nepropojitelné. Stejně jako mysl se rozpouští v těle, kde převládnou emoce. Stejně tak překračovat hranice mezi konvenční a alternativní medicínou. Rozmazávat hranice skrze vidění, že obojí má svůj hluboký smysl.

Jste to vy, kdo dává smysl mé cestě.

Děkuji Vám,

NAMASTE

SAMOTA

Můžete být obklopeni těmi nejbáječnějšími lidmi. Můžete dělat ty nejúžasnější věci. Mít vysněnou práci a skvělého partnera. Možná, že máte i milované příbuzné kolem vás – a přesto se můžete cítit osaměle.

Hle a tu vám ta samota klepe na dveře, abyste si uvědomili, proč všechny ty aktivity kolem děláte – protože vás baví, nebo abyste zaplácli prázdné místo uvnitř sebe sama?

Ty pocity osamění jsou zoufalé, plné beznaděje. Máte pocit, že musíte teď hned něco udělat. Zbavit se jí – JAKKOLIV! Jít do akce.

Pravdou je, že takhle se zbavíte jen jednoho zrnka samoty, ale ta poušť zůstane a v nejbližším období sucha zase vyschne.

Samotu je proto lepší si prožít – až do bolesti, na samotné dno a právě tam objevit onen gejzír, který osvobozuje.

ODPOR

Jsou to stavy, kdy zase usedáte k oné známé činnosti a máte pocit, že se z ní pozvracíte. Chcete se na všechno vykašlat, od všeho utéct. Je to jakoby daná činnost na sobě měla magnetku opačného pólu a zcela vás odpuzovala.

V řadě knížek vám radí „překonejte odpor“, „jděte do akce“. Meč bojovníka proti odporu je však značně povislý…Nejde bojovat proti něčemu, co máte v sobě. Zkuste se ubránit pocitům radosti! Překonat pocit štěstí…S odporem je to stejně absurdní, jen my máme neustále tendence ty emoce házet do dvou odlišných pytlů – těch pozitivních a negativních.

Prožívám-li odpor vůči nějaké činnosti, ptám se sama sebe, proč a přicházím většinou na následující – buď je to proto, že daná činnost pro mě není prioritou a já se do ní nutím násilím, jako bych se nutila smát se u komedie, která mi přijde trapná. Nebo to bývá i strach ze selhání – myšlenka, že ta věc, kterou se chystám začít dělat, nebude dost dobrá, mi v hlavě automaticky háže zpátečku.

Vždy však, jakoby to byl stav mysli, který si stačí uvědomit.

Neb odpor přede mnou, odpor za mnou – Já stále nejsem ničím víc, než jen hvězdnou oblohou nade mnou.

TOUHA

Rybářovic ženy – jako nás k tomu konceptu tlačila současná konzumní společnost. Tolik lákadel, tolik pochutin, tolik možností kam jet, co číst, co dělat – A JAK SI Z TOHO VYBRAT A NEZBLÁZNIT SE?

Touha může být neskutečně nakopávající – „chuť něco dokázat“, toužit něco dotáhnout, něco vytvořit – to je jako motor, který žene naše snové auto dál, kupředu dalším, novým dním.

Touha však také dokáže deformovat. Produkuje nespavost, nespokojenost a frustraci. Často pramení z porovnávání, kdy si naše mysl ze střípků, které nám o sobě prozradí ostatní, vytváříme vyidelizované obrázky, o jejich životě, které jsou ve skutečnosti často pouze naše strádání, která nežijeme.

„Kým chceš být, až vyrosteš?“ 
„Sama sebou.“

To nás ale nikdo neučí! A tak se vydáváme na stezku tužeb, které se nám daří naplňovat v různé míře.

Kapr nebo tofu, ryba nebo rak, mercedes nebo ford – v okamžiku skutečné naplněnosti zevnitř je to náhle fuk. Auto je totiž pořád jen autem. Výlet do Indie či do Beskyd pořád jen výletem, dávající vzniknout ochutnávky chvilkového naplnění.

Dokud budeme toužit, budeme prázdní. Nechť nám ty materiální věci pomáhají k falešným pocitům štěstí.

KULIČKY TČM

Nedá se to! V noci nespím – pak jsem přes den unavená a doháním to cukry a kávou.

Přijíždím na kliniku a mám jasnou prosbu: „Potřebuju něco na spaní.“

Můj spánek má číslo 122 – to je směsice bylinek, která mi má zajistit sladké sny na místo bezesných, vyčerpaných nocí.

3 krát denně kostku cukru, budeš zdravý, jako rys,“ říkával mraveneček -  A ONO TO FAKT FUNGUJE.

Tři krát denně polknu ty mini kuličky a již po dvou dnes se cítím klidnější. Mizí úzkost a vnitřní pocit napětí. Nervová soustava přirozeně večer vypíná a usíná. Hlava zcela automaticky vyhodnocuje, co je a co není důležité. Stojím jako socha klidu a reflektuju, že kdesi na pozadí mi hraje film mých vlastních zběsilých myšlenek, které ve mně však nevyvolávají ŽÁDNÉ pocity.

Spím jako bábetko, směju se jako malé děcko – je mi lehce a krásně.

Síla bylin mi již po několikáté učarovala!

Pokud máte ve svém životě JAKÝKOLIV problém – psychický, fyzický – neváhejte se přesvědčit na vlastní tělo!

Z osobní zkušenosti, mohu jen doporučit!

SPONTÁNNOST

Je napěněná jako nečekaná pěna kapucína, na které Vás pozvala kamarádka, aniž byste to čekali. Pod tou spontánností je obrovská radost. Radost, která způsobuje, že ne že jdete po deštivém chodníku, ale tančíte. A nechápavé pohledy kolem vás ještě více nabíjejí.

Spontánnost je ten pocit, kdy se hodíte na záda super těžký batoh – daleko těžší, než jste kdy byli schopni unést – ale jakoby ho nadnášela sama svoboda, která tryská z vašich buněk.

Když jste spontánní, jste sami sebou, protože ve vás skáče to malé dítě. Skáče si jen tak po posteli a cítí obrovskou lehkost a volnost. Být spontánní je jako dát si tiramisu v jedenáct večer. Je to jako probudit se uprostřed noci a jít se projít nočním městem. A cítit to vzrušení z toho, že jsme si na chvíli dovolili vykolejit.

Improvizujme!

                               Buďme spontánní!

                                                               A dávejme tak potravu tomu malému dítěti v nás, které nechce „jenom“ žít, ale primárně si hrát!!!

ÚZKOST

Úzkost je jako smršť  z čistého nebe. Sveze se po Tobě jako blesk po hromosvodu a donutí tě stáhnout se. Sevře se Ti hruď, zatajíš dech a tep se zrychlí. Možná Tě objímá po ráno, když vidí, kolik Tě toho v ten daný den čeká. Mísí se jako barva s tvými myšlenkami, které jako šílené skáčou z jedné aktivity na druhé.

Ty myšlenky jsou jako neposedné opice, které nevím, kam dřív skočit. Ale není to zábavné je pozorovat. Vzbuzuje to v tobě strach, strach že těm opicím nestačíš. Mít opičí, uskákanou mysl není žádný med. Je to potřeba prodýchat!

Stejně jako den střídá noc a léto zase podzim, stejně tak i pod úzkostí se schovává další pocit. A když jsme jí plně otevření, zjistíme, proč tady vlastně je: mám toho na sobě naloženo víc, než dokážu zvládnout? Dělám věci, které necítím, že jsou mi blízké?

Jak jí jednou pro vždy zamávat?

VYČERPANOST

Dnes si jí skoro ani nepřipouštíme. Neustále běháme, lítáme, vyřizujeme a řešíme. V dnešní době prý žijeme s permanentní dávnou stresu, který nám dodává schopnost vše stihnout a zvládnout.

Často nám to však pak dá sežrat tělo: „Už nemůžu,“ křičí, když do něj hážeš ranní kávu a doufáš, že se nastartuje. „Kofein už ne, chci spánek,“ žadoní při další kávě o desáté večer. Ani cukr nepomáhá – chce spánek!

Vyčerpanost je jako stařena, která ti drží ruce, které nemáš sílu zvednout. Její čáry prochází celým tělem a ty nemáš energii na nic: myslet, mluvit, hýbat se, přemýšlet.

Já pod vyčerpaností často objevuji zázrak: je tam totiž okno – prostor vzduchoprázdna – bez jakýchkoliv myšlenek!

Často je to doprovázeno bolestí hlavy nebo zad, která říkají: „Dobře ti tak!“

Jsou to však okamžiky, kdy mi ta stará žena zas a znovu připomene, že je potřeba primárně poslouchat své tělo!

LENOST

To je mrcha paralyzující. Vpije se do vás jako jed a vy máte pocit, že z vašich rukou udělala kovadlinu a vaše nohy přišila k podlaze. Máte miliony myšlenek a nápadů, co lze v daném okamžiku dělat, ale nejste se schopni hnout z místa.

Běh – brrr.
Knížka – ani ne…
Něco upét? Možná později.

S tou neochotou cokoliv dělat však bublá i vztek. Vztek na to, že vteřina za vteřinou tiká. TIK TAK a pak to bouchne - vzteklá lenost je energická jako řeka a se zase konečně s úsměvem řítíme střemhlav dalšími dny.

Lenost je jako železný plášť, který když odložíte, dokážete roztáhnout křídla.

ZKLAMÁNÍ

Zklamání má chuť zžluklého kakaa. Je to jako když dostanete chuť na ty sladké pocity života, ale nasypete si ten hnědý prášek nevědomky do zkaženého mléka. Napijete se a vyděsíte se – vaše představa se nesetkala s realitou.

Právě tak vzniká zklamání: když si dáte tu dávnou maminčinu polívčičku a najednou má jinou chuť. Když máte nějaký plán na daný den a nejste ho schopní dostát. Když očekáváte od vaší drahé polovičky, že bude reagovat určitým způsobem, ale ona nereaguje – hořkost, nespokojenost, zklamání.

Má trpkou pachuť. A na dně bývá často lítost, smutek, bolest.

RADOST

Radost má barvy šminek. Takových těch cirkusových. Jsou v ní veškeré odstíny: ty teplé a hřejivé i ty laciné a křiklavé – všechny se roztékají jako voskovka, kterou dáte nad svíčku a tečou. A vytváří tak neskutečný obrazec!

Vzniká mozaika přítomného okamžiku, ve kterém vám cosi probublává od oblasti Vašeho pupku. Je to jako když smícháte kofein a cukr. Jako když vám rozezvoní zvoneček uvnitř vašeho břicha. Je to zvonkohra štěstí! Jako když vám možná koupí lístek na Váš dlouho vysněný koncert – radost! Nebo když obejmete starého přítele – radost! Nebo je to takový ten fantastický pocit, že jste v tom daném okamžiku právě tam, kde máte být a vše se děje tak, jak má – radost!

To jsou stavy, kdy nic není problém a celý svět vám leží u nohou.

Skáčete jako malé dítě a máte pocit, že už už vzlétnete!

Někdy je ta radost ve vašem srdci obrovská jako pramen divokého potoka. Probublává, začíná nabývat. Zaplňuje vaše komůrky a sklípky, žíly i tepny. Jako byste se nemohli nadechnout, máte pocit, že to srdce každou chvíli musí prasknout! To není láska, to je čistá, jiskřivá radost! Taková ta nevinná, jako když dítěti podáte pouťové lízátko.

Máte pocit, že to nevydržíte! Musíte, tančit, zpívat, skákat, běhat! Ten gejzír energie je mrštnější než ještěrka. Šije vaším tělem stejně obratně jako zkušený švec šije boty.

Je to jako, kdyžby se Vaše tělo stalo teploměrem, které se od spodu začíná zahřívat na maximum – a přehřívat. Je to horečka: fascinace, kreativity a vášně.

Ale ne vždy musí ta radost být tak divoká. Jindy tiše sedí na lavičce, s hrnkem horkého čaje s pomalu uždibuje sušenku. A uvnitř hraje Smetanova Vltava. Na venek ta Radost vypadá velmi klidně, ale uvnitř – uvnitř je živlem!

Navenek klidná, uvnitř zní zvonkohra silná jako ranní, lógrová káva.

Jak zní Tvá Radost?

Jakou má barvu?

Jak chutná?

Při jakých příležitostech ji prožíváš nejintenzivněji?

Skutečné Příběhy